Sbohem...

17. září 2012 v 13:45 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu

Vítej, splitter!

Včera navštívilo Váš blog 0 lidí.

Tak já myslím, že je nejvyšší čas to tady odškrtnout. 
Jedna etapa mýho života je za mnou a nemá cenu uměle udržovat při vědomí vzpomínku na ní... 
Nedělám si iluze, že by někdo odteď oplakával absenci mých naprosto nepravidelných, 
nesmyslných a zbytečných příspěvků. Ale ani to mě rozhodně nedonutí s veřejným
zapisováním všednodenních postřehů přestat.
Jednak teď většinu své energie věnuji www.mujgolf.blogspot.com a jednak je potřeba 
přestat se dětinsky věnovat deníčku a začít psát Deník vysokoškolačky.
Věřím tomu, že kdo si mě bude chtít najít, ten si mě najde, až se teď možná budu chvíli 
tvářit anonymně... Mějte se tak,jak uznáte za vhodné.
 

Den blbec

10. července 2012 v 23:26 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, a tak je neustále třeba hledat na sebezpackanějším dnu něco pozitivního. Takže i když jsem se poslední dny cítila pod psa, stačila jen chvilka optimismu a já se rozhodla dívat se na všechno trochu z jiného úhlu.
Zřejmě, abych byla za svou triumfálně dobrou náladu po zásluze potrestána, následoval den směle aspirující na jeden z nejhorších dosavadního života. Začalo to nevinně, místo obvyklého proflákaného dopoledne jsem měla v plánu zajít k babičce a obšťastnit ji alespoň několika desítkami minut mé přítomnosti. Co čert nechtěl? Když jsem si oblékala ponožku, zavrávorala jsem a... najednou se to stalo. Roztrhla jsem si sluchátka. Ne jen tak obyčejná sluchátka, ale moje nejoblíbenější, dokonalé, zářivě zelené skullcandy, které jsem dostala jako dárek ani ne před dvěma měsíci, navíc od člověka, na kterém mi nemálo záleží. Zatemněno před očima, seděla jsem na posteli a nevěřila vlastním očím. Setina vteřiny, která už nejde vzít zpátky... Marně jsem se snažila navrátit svou náladu, sklesle jsem si oblékla i druhou ponožku a šla si odtrpět tu návštěvu babičky. Velmi unáhleně jsem ten den už dopoledne označila za celkově špatný, za což se mi karma rozhodla pomstít. Někdy po poledni jsem zjistila, že to ne že by mě nikdo neměl rád, ale že sms mi nechodí proto, že se tak můj telefon zkrátka rozhodl. Teprve po násilném několikanásobném restartování se uráčil doručit mi zprávy z časného rána. Na tréninku jsem si snad jako zázrakem neublížila, ale ani tak jsem neodcházela potěšena. Dozvěděla jsem se tam totiž, že v tréninkovém programu na tento týden byla tisková chyba a v sobotu ráno samozřejmě trénink je. Navíc jako bonus v neděli v osm zápas. Což ve výsledku znamená, že obě akce několik týdnů předem plánované musím zrušit, abych byla dostatečně "fresh" na vybíhání letenských schodů. V záchvatu zoufalství jsem na nádraží před odjezdem domů prohlásila, že už by mi chybělo jen to, aby vlak někde vykolejil. To se sice nestalo, ale dvaceti minutocé zpoždění ve výsledku asi nikoho nepřekvapí. Hlavně, že jsem nakonec bezpečně přistála ve své posteli.
Vysílena tímto celodenním utrpením jsem e rozhodla, že druhý den si vše vynahradím, využiju toho, že moje první povinnost začíná až ve čtyři a nevylezu z postele dřív než v poledne. Přestože jsem se vzbudila asi v půl desáté, se zataženými roletami jsem hodlala dostát svému slibu z pod peřiny nevystrčila ani palec u nohy. Nevím, že jsem se za ty roky ještě nepoučila, že ve chvílích, jako byla tato, není radno zvedat telefon, na kterém zběsile bliká: Babička!. Nechápu, jak se to stalo, ale než jsem se nadála, stála jsem u ní na zahradě, trávu až za ušima, ruce spálené od motoru sekačky, který jsem se pro pobavení přihlížejících Ukrajinců, kteří babičce dělají fasádu, snažila "opravit". Smrděla jsem benzínem, potila se jako vrata od chlíva a supěla, že takhle jsem si teda pomaturitní prázdniny nepředstavovala. Moje stížnosti babička prozíravě umlčela dobrým obědem a já se nakonec unavená, vykoupaná a překvapivě i spokojená válela u bazénu s tím, že se "alespoň" o jeden odstín opálím...
"Jo, hlavní je na všem hledat to pozitivní..." říkám si teď s lehkou ironií ve vnitřním hlase, když si s bolestivou grimasou v koupelně mažu spálená ramena...

Když už nic, tak krásná vzpomínka

16. června 2012 v 23:54 | Terez © 2012 |  Private (show)
Při pokusu o, když už ne úklid, tak alespoň lehké nastolení rádoby pořádku v mém PC, jsem objevila něco, co vzniklo, řekněme, tak před třičtvrtě rokem, ale nějakou záhadou se to nedostalo na povrch zemský...
Sice je to pro mě osobně už lehce mimo současnost, ale pořád si myslím, že to bylo poměrně povedené zachycení momentálních pocitů jednoho podzimního rána... A tak, než se konečně rozhoupu k tomu, abych dopsala alespoň jednu z mých cca 5 rozepsaných povídek, tohle je taková předehra...

"Noc je už skoro nad ránem, ještě jsem neusnula a za chvíli vstávám. Ležím na boku, hlavu mám podepřenou a dívam se na ni. Na Ni... Přijde mi nádherná, svou nahotou, v červených peřinách... Připadám si zvláštně, dřív jsem si nedokázala představit, že budu někdy vedle někoho usnínat a probouzet se. Aniž bych se musela přetvařovat, aniž bych uvnitř sebe sama cítila jakousi zpátečku.
Těsně před budíkem jsem už nespala a zamáčkla jsem ho s prvním zazvoněním. Ona se otočila a přetáhla si peřinu přes hlavu. Chápu a nemám jí za zlé, že mě nepůjde vyprovodit. Snažila jsem se být co nejvíc potichu, abych ji nevzbudila, přestože mi včera zakázala odejít bez rozloučení. Když jsem si ale čistila zuby, s lehkým zaskřípáním se v zrcadle nad umyvadlem naproti dvěřím objevila rozespalá osoba, jen v trenkách na spaní... Tak ospalá, neupravená... tak nádherná. Rozloučily jsme se, zabouchla jsem a odcházím... Odcházím ještě za tmy, od ní, své přítelkyně. Je to zvláštní pocit, jakýsi náznak toho, jak by jednou vztah mohl vypadat.


Je to pocit štěstí. Štěstí, které nelze tak lehce popsat. Začínám přicházet na kloub tomu, jaké to je mít vztah. Nikdy dřív jsem nechápala tu spoustu lidí, kteří si stěžovali na chyby svého partnera. Říkala jsem si, jak mohou být ve vztahu s někým, kdo není dokonalý? Jak může být někdo šťastný ve vztahu, když ví, že by to mohlo být lepší? Nemyslím si, že můj (náš) vztah je dokonalý. Nepotřebuju ho, nechci ho hledat."

Ano, nebyl dokonalý. Ale i tak na tu dobu ráda vzpomínám.
 


Pět minut bláznem

13. června 2012 v 22:36 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
"Vyšla jsem z důležitě vypadající budovy ven na rušnou ulici, zrovna když kolem projížděla tramvaj. Bylo to číslo sedmnáct, a přestože jsem nevěděla, jestli jede tam, kam jsem potřebovala, nastoupila jsem, na tváři stále stejný, na mně ne příliš často viděný, spokojený výraz. Skoro bych se nepoznala. Většinu času bývám viděna nervózní, zamračená, ve stresu. Sestra si ze mě kvůli tomu dělá srandu, kvůli mojí dochvilnosti, která mě pak nutí čekat půl hodiny před třídou, než se vůbec otevře. Obyčejně musím neustále něco dělat, ideálně s někým. Jestli něco nemám ráda, je to samota. Ale dnes se mi zdálo, že je něco jinak.
Budovou, od které se tramvaj pomalu vzdalovala a ze které jsem před chvílí tak mimochodem vyšla, jako bych to dělala denně, byla Fakulta sociálních věd. Pokusila jsem se tam složit přijímací zkoušky na obor žurnalistiky. Hned na další zastávce jsem zase vystoupila, pevně rozhodnutá využít tohohle svého mimořádného rozpoložení mysli jsem vyrazila neznámo kam a neznámo proč.
No, neznámo... Směrem k Vltavě, všem těm trapným památkám a otravným turistům, na tom nechutném sluníčku, které ze srdce nesnáším.
Sedím teď na schodech ve stínu jakéhosi památníku a cítím … spokojenost. A štěstí. Ničím nepodložené, čisté, momentální štěstí. Od maturity s vyznamenáním mě dělil jediný správně vyřešený příklad z matiky, mám na kontě dvoje zpackané přijímačky, nohy mě z tréninku bolí tak, že mám problémy sednout si na záchod, a nemám nikoho, komu bych mohla napsat: "Zlato, chybíš mi..." Mám vůbec nárok být jen tak šťastná?
Ve slunečních brýlích jasně modré barvy, si připadám tak nějak oddělená od okolního světa. Jako bych tam pro ostatní nebyla. Tolikrát jsem slýchala vyzdvihovat i zatracovat anonymitu, která ve větších městech panuje, ale momentálně se jí teď osobně bavím. Hlavou se mi střídají nápady jako jít k nedaleko zaparkovanému autu s potiskem České televize a zeptat se, kdo je jejich ředitelem, což byla jedna z otázek dnešního přijímacího testu. Testu, jehož časový limit se mimochodem teprve teď blíží ke konci, přestože já mám v sobě už jedno kafe a jsem minimálně o jeden kilometr a jeden papír A4 dál. Zvažuji, že bych se přidala k jedné z mnoha turistických skupin vedených průvodcem, abych se taky něco dozvěděla. Místo toho mi píše kamarád z dětství, jestli nezajdeme na oběd... Inu, tahle nálada bude sice muset počkat, ale jak tak jdu přes Vltavu a sleduju v dálce Prahu, jsem si jistá, že ta lepší část mého života teprve začíná a času na to bude dost..."

Jedna, pro můj život hodně důležitá, osoba mě předem upozorňovala na pocit, který budu mít po odmaturování. Věřila jsem jí už od první vteřiny, ale takhle zpětně stejně musím vyzdvihnout, že měla pravdu. Svět Vám zkrátka leží u nohou a vy máte pocit, že dokážete cokoliv. Že život je prostě skvělý... A tahle nálada mi pravděpodobně vydrží jen do doby, co zjistím, že jsem se nedostala na žádnou vysokou školu...

A když má tedy začít ten nový život, dávám si předsevzetí. Měla bych se naučit dotahovat věci do konce, protože to množství rozepsaných článků, povídek a dokonce i rýmů v mém PC už nezná hranic!

Literární soutěž aneb Křišťálový globus

16. května 2012 v 20:47 | Terez © 2012 |  Private (show)
Po dlouhých letech jako by nadešel den, kdy mé ego mělo být uspokojeno. Jak jsem se dozvěděla při studování filozofie na maturitní zkoušku, Schopenhauer kdysi řekl: "Tento svět je ten nejhorší ze všech. Neboť splněná přání vedou buď k novému chtění, nebo k nudě." A tak si prostě jednou říkám, proč mi jako třetí místo není dost dobré...

PMS a já

28. dubna 2012 v 19:31 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Otupělá teplem, tmou a učením vylézám ze své nory (rozuměj pokoje zabedněného tak, aby se tam dostalo co nejméně hřejivých slunečních paprsků), abych nachytala alespoň trochu čerstvého vzduchu, vyprázdnila močový měchýř a dala do žaludku něco smysluplného. Napadlo mě, jestli jsem nepřekonala nějaký světový rekord tím, jak rychle jsem do sebe před chvílí naházela celou krabici Toffifee, a moje diagnóza nejspíš zní: PMS. PředMaturitní Stres.

Já, superhrdinka

29. března 2012 v 23:06 | Terez © 2012 |  Hrátky s osudem
"Nesnášim turisty!" běží mi hlavou, když se po cestě z haly na nádraží stavuju v mekáči... Nemohla jsem si vybrat lepší místo, než to úplně nahoře na Václaváku. Rusák, kam se podíváš, obsluha FASTfoodu evidentně v angličtině příliš nevynikala, a nebo vynikat nechtěla, ale ani se jim upřímně nedivím. Mě obtěžuje cizince i potkávat, natož jim připravovat 10x cheeseburger a 10x malou kolu. Nějaký dvě Rusky se mě pokusily předběhnout, asi nepochopily, že to, že nevisim pánovi přede mnou na zádech, neznamená, že nečekám za ním. Lusknutím prstů jsem je poslala za sebe, a i když je tohle chování (bylo jim kolem 50) evidentně pohoršilo, neprotestovaly. Musela jsem vypadat hodně naštvaně.

Procitnutí. Nic víc. A jedeme dál.

22. března 2012 v 22:27 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Někdy mě udivuje, jak málo znám sama sebe. Zajímalo by mě, co jsem si myslela, co jsem si nalhávala...

Inzerát: Hledám holku, ne chodící kalendář...

15. března 2012 v 22:35 | Terez © 2012 |  Private (show)
Že prý... Mám zkusit napsat něco třeba na téma kalendář.

Pro lepší jitra

9. března 2012 v 9:38 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Přede mnou krásných 9 dní volna, a i když jej nevyužiju nejspíš k takovému odpočinku, jako předchozí roky, pořád mám v podstatě dobrou náladu. Poznamenána jerním počasím... zaznamenávám své premisy...

Další články


Kam dál