Moře vzpomínek ... moře slz

18. srpna 2010 v 19:29 | Terez © 2010 |  Private (show)
Článek jsem psala k Tématu týdne MOŘE

První, co mě napadne, když se řekne MOŘE, je můj dědeček. Je tomu už nějaký ten západ a východ slunce, co není mezi námi, ale stejně (či snad možná právě proto) ho považuji za jednu z nejdůležitějších osob v mém životě.


   Vzpomínám, jak mě učil hodiny, jak mi tvrdil, že musím mít ve škole samé jedničky, protože čím horší známky, tím těžší aktovka, jak mě učil říkat: Máma, táta, bába, DĚDEČEK... Ale mimo jiné, abych se držela tématu, jak jsme spolu byli ve Španělsku a on mi vysvětloval, že vlny, které mě nemilosrdně spláchly při každém pokusu o vstup do vody, vytváří vlastně čert, který je schovaný za nedalekou skálou =).

 Můj děda, ten nejlepší na světě, byl dlouhá léta vášnivým potápěčem. Učil mě poznávat všelijaké mořské živočichy, koukali jsme spolu na dokumenty o delfínech a dodnes si ráda přečtu knihy od S. L. Lichtaga, známého jako "kamaráda Velkého bílého žraloka" :).
   S lehkým úsměvem na tváři a zároveň malou slzou v oku si vybavuji, jak jsme s dědou vždycky v obýváku k sobě spojili dvě křesla, pustili si do rádia zvuky moře, ukradli babičce ty největší vařečky a hráli si na námořníky :). A jak mě na zahradě v bazénu učil plavat s ploutvemi a šnorchlem :).

 ... Stejně tak dobře, ale tentokrát už s koutky úst nadobro svěšenými, si přehrávám, jak jsme se dozvěděli o jeho nemoci. Rakovina. Jedno slovo, jeden nádor a tolik bolesti. Den ode dne se z mého nejlepšího přítele stávala naprostá troska bez kousku chuti žít. ...

 ... Jednou to muselo přijít, to jsme věděli všichni... ale nikdo si to nechtěl připustit. Ale čas se nedá vrátit, ani zastavit. Je jako voda. A smrt je jako moře, jak se zpívá v jedné písničce. A tak ten den přece jen nastal... Slzy, velká spousta slz.. A voda se ocitla v moři a nešlo s tím NIC udělat... ta BEZMOC... každý, komu kdy zemřel někdo důležitý, to zná...
 Nemám ve zvyku někomu denně brečet na rameni, mohla jsem v tomto článku odkazovat třeba na mořské proudy, faunu a floru, znečištění, globální oteplování, tsunami... ale přece jen... je to už 6 LET. A já STÁLE pláču, když si na NĚJ vzpomenu. A MOŘE - to je přesně to, co mého dědu vystihuje...

 Před pár dny jsem byla v Plzni na studentské festivalu Majáles, kde jedním z hostů byla Marie Rottrová. Už od chvíle, co jsem to zjistila, tak jsem se toho bála, skoro stejně jako tenkrát toho osudného dne, který nepůjde vzít zpátky. Málem jsem se tomu tentokrát vyhnula, ale ta předtucha byla silnější.. a děda to tak možná i chtěl... Asi se ptáte, co to tu melu, ale už se dostávám k jádru věci :)...=> publikum si dotřetice (a naposledy) vyžádalo od paní Rottrové přídavek... Poznala jsem to podle prvních tónů... Oči se mi zalily slzami a já jen bezmocně obrátila pohled směrem k nebi... LÁSKO, VONÍŠ DEŠTĚM... Jedna z písniček, které hrály dědovi na pohřbu. Jedna z těch, které jsme s babičkou poslouchaly ještě hodně nocí poté... Vidím ji, uplakanou, jako by to bylo včera..

   Těžko říct, jakou by pro mě měla tahle píseň hodnotu, pokud bych s ní neměla spojené tyto vzpomínky... A težko říct, jestli bych u ní vždy potřebovala kapesník, stejně jako u písně Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové.

   Jedno je jisté: Na Majálesu jsem už kapesník nepotřebovala, ač mě to stálo hodně sil... Možná za to mohly ty davy lidí, určitě si ještě v budoucnu někde v pokoji popláču, až na mě zas bude celej svět zlej :) Ale pokud bych měla tenhle článěk zakončit nějak v rámci možností optimisticky, tak:
                       Díky dědo, díky za ty vzpomínky, protože ty už mi zůstanou :)

řeka

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama