Pořád se něco děje!

1. září 2011 v 15:17 | Terez © 2011 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Omluvte lehké zpoždění, doba uplynulá od dne tvorby do dne vydání je menší než týden ;)

Že prý: "Když se nic neděje, napište si to do deníku, a ono to nakonec bude vypadat, jako že se něco vlastně děje" přečetla jsem si v jednom povedném fejetonu v pravidelné rubrice pondělního Ona Dnes.

Takovouto radou jsem se mohla řídit před několika lety, kdy jsem prázdniny s železnou pravidelností trávila napůl znuděně a nepůl spokojeně s neměnným denním rytmem. Vstávala jsem naprosto přesně v až-jsem-se-vyspala a mé první kroky vedly před obývací pokoj, kde jsem zapnula televizi, do kuchyně, odkud jsem si nabrala snídani. Tu jsem pak konzumovala oblíbených seriálů, za pár dní jsem získala praxi v tom, kdy a na jaký kanál přepnout, aby mi nic neuniklo. Se zabedněným oknem, aby mi světlo nekazilo obraz, jsem pak plynule od snídaně přecházela k obědu. Jakmile se přiblížil čas konce maminčiny pracovní doby, a tudíž i její případný příchod domů, pohádala jsem se se sestrou, kdo z nás umyje nádobí a překydla jsem tělo z gauče někam na zahradu k bazénu. To byl taky jediný způsob, jak si alespoň přibližně uchovávat vědomí o tom, jaký je den v týdnu. Pondělí a středy totiž mamka pracovala do pěti, kdežto zbylé dny v týdnu jen do tří.

Inu takové bývaly moje klasické prázdniny, kdy jsem bávala tak moc znuděná, že jsem ani neměla sílu cokoliv podniknout, přestože jsme se rok co rok poslední školní den všichni dušovali, jak budeme chodit ven, a spát pod stanem a já nevím co ještě.

Jak roky přibývaly, přibývalo i úkolů do školy a každý přece ví, že dva měsíce prázdnin je dostatek času na vypořádání se s veškerou povinnou četbou na daný školní rok. V praxi jsem však, stále, byla tak znuděná, že jsem ani neměla sílu si cokoliv přečíst.
No a jak roky přibývaly, přibýval i pocit, že bych se měla stát rozumnější a zodpovědnější, a tak jsem víc a víc přesvědčovala, že TENTOKRÁT už opravdu něco do té školy dělat budu.

A tak přibylo spoustu let, prázdniny už netrávím válením se, ale střídavě turnaji v Praze, prací, soustředěními všemožně po republice, doma jsem za ty dva měsíce strávila všeho všudy pár dní, které si zaplňuji jízdami v autoškole, a z povinné četby k maturitě mám stále přečteno sotva Bylo nás pět.
I teď, když tohle píšu, jsem ve vlaku na cestě na trénink, protože tým, za který hraju teprve rok, trénuje i o prázdninách. I teď, když konám jakousi volnočasovou aktivitu, bych spíš měla číst něco o Mileně Jesenské, o které budu psát seminární práci. Jenže venku je asi třistapět stupňů a já už dnes veškerou sílu na boj svého rozumného já proti mému dětskému a línému já vypotřebovala na to, abych se zvedla od bazénu a rozhodla se vůbec na ten trénink vydat. Snad to Bůh vidí. A snad mi dá sílu to přežít... Protože já vážně nesnáším horko! Nehledě na to, že odhodlat se k jakémukoliv pohybu znamená smířit se s naložením do vlastní šťávy, já vážně nemám ráda MHD a lidi v něm a... a lidi v MHD a ve vlastní šťávě ….a lidi v MHD a ve vlastní šťávě s vlastném odérem.

Vlastně se už na tu školu těším, tam si vždycky trochu odpočinu... Jo moment, nečeká mě čtvrťák? …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama