Červen 2012

Když už nic, tak krásná vzpomínka

16. června 2012 v 23:54 | Terez © 2012 |  Private (show)
Při pokusu o, když už ne úklid, tak alespoň lehké nastolení rádoby pořádku v mém PC, jsem objevila něco, co vzniklo, řekněme, tak před třičtvrtě rokem, ale nějakou záhadou se to nedostalo na povrch zemský...
Sice je to pro mě osobně už lehce mimo současnost, ale pořád si myslím, že to bylo poměrně povedené zachycení momentálních pocitů jednoho podzimního rána... A tak, než se konečně rozhoupu k tomu, abych dopsala alespoň jednu z mých cca 5 rozepsaných povídek, tohle je taková předehra...

"Noc je už skoro nad ránem, ještě jsem neusnula a za chvíli vstávám. Ležím na boku, hlavu mám podepřenou a dívam se na ni. Na Ni... Přijde mi nádherná, svou nahotou, v červených peřinách... Připadám si zvláštně, dřív jsem si nedokázala představit, že budu někdy vedle někoho usnínat a probouzet se. Aniž bych se musela přetvařovat, aniž bych uvnitř sebe sama cítila jakousi zpátečku.
Těsně před budíkem jsem už nespala a zamáčkla jsem ho s prvním zazvoněním. Ona se otočila a přetáhla si peřinu přes hlavu. Chápu a nemám jí za zlé, že mě nepůjde vyprovodit. Snažila jsem se být co nejvíc potichu, abych ji nevzbudila, přestože mi včera zakázala odejít bez rozloučení. Když jsem si ale čistila zuby, s lehkým zaskřípáním se v zrcadle nad umyvadlem naproti dvěřím objevila rozespalá osoba, jen v trenkách na spaní... Tak ospalá, neupravená... tak nádherná. Rozloučily jsme se, zabouchla jsem a odcházím... Odcházím ještě za tmy, od ní, své přítelkyně. Je to zvláštní pocit, jakýsi náznak toho, jak by jednou vztah mohl vypadat.


Je to pocit štěstí. Štěstí, které nelze tak lehce popsat. Začínám přicházet na kloub tomu, jaké to je mít vztah. Nikdy dřív jsem nechápala tu spoustu lidí, kteří si stěžovali na chyby svého partnera. Říkala jsem si, jak mohou být ve vztahu s někým, kdo není dokonalý? Jak může být někdo šťastný ve vztahu, když ví, že by to mohlo být lepší? Nemyslím si, že můj (náš) vztah je dokonalý. Nepotřebuju ho, nechci ho hledat."

Ano, nebyl dokonalý. Ale i tak na tu dobu ráda vzpomínám.

Pět minut bláznem

13. června 2012 v 22:36 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
"Vyšla jsem z důležitě vypadající budovy ven na rušnou ulici, zrovna když kolem projížděla tramvaj. Bylo to číslo sedmnáct, a přestože jsem nevěděla, jestli jede tam, kam jsem potřebovala, nastoupila jsem, na tváři stále stejný, na mně ne příliš často viděný, spokojený výraz. Skoro bych se nepoznala. Většinu času bývám viděna nervózní, zamračená, ve stresu. Sestra si ze mě kvůli tomu dělá srandu, kvůli mojí dochvilnosti, která mě pak nutí čekat půl hodiny před třídou, než se vůbec otevře. Obyčejně musím neustále něco dělat, ideálně s někým. Jestli něco nemám ráda, je to samota. Ale dnes se mi zdálo, že je něco jinak.
Budovou, od které se tramvaj pomalu vzdalovala a ze které jsem před chvílí tak mimochodem vyšla, jako bych to dělala denně, byla Fakulta sociálních věd. Pokusila jsem se tam složit přijímací zkoušky na obor žurnalistiky. Hned na další zastávce jsem zase vystoupila, pevně rozhodnutá využít tohohle svého mimořádného rozpoložení mysli jsem vyrazila neznámo kam a neznámo proč.
No, neznámo... Směrem k Vltavě, všem těm trapným památkám a otravným turistům, na tom nechutném sluníčku, které ze srdce nesnáším.
Sedím teď na schodech ve stínu jakéhosi památníku a cítím … spokojenost. A štěstí. Ničím nepodložené, čisté, momentální štěstí. Od maturity s vyznamenáním mě dělil jediný správně vyřešený příklad z matiky, mám na kontě dvoje zpackané přijímačky, nohy mě z tréninku bolí tak, že mám problémy sednout si na záchod, a nemám nikoho, komu bych mohla napsat: "Zlato, chybíš mi..." Mám vůbec nárok být jen tak šťastná?
Ve slunečních brýlích jasně modré barvy, si připadám tak nějak oddělená od okolního světa. Jako bych tam pro ostatní nebyla. Tolikrát jsem slýchala vyzdvihovat i zatracovat anonymitu, která ve větších městech panuje, ale momentálně se jí teď osobně bavím. Hlavou se mi střídají nápady jako jít k nedaleko zaparkovanému autu s potiskem České televize a zeptat se, kdo je jejich ředitelem, což byla jedna z otázek dnešního přijímacího testu. Testu, jehož časový limit se mimochodem teprve teď blíží ke konci, přestože já mám v sobě už jedno kafe a jsem minimálně o jeden kilometr a jeden papír A4 dál. Zvažuji, že bych se přidala k jedné z mnoha turistických skupin vedených průvodcem, abych se taky něco dozvěděla. Místo toho mi píše kamarád z dětství, jestli nezajdeme na oběd... Inu, tahle nálada bude sice muset počkat, ale jak tak jdu přes Vltavu a sleduju v dálce Prahu, jsem si jistá, že ta lepší část mého života teprve začíná a času na to bude dost..."

Jedna, pro můj život hodně důležitá, osoba mě předem upozorňovala na pocit, který budu mít po odmaturování. Věřila jsem jí už od první vteřiny, ale takhle zpětně stejně musím vyzdvihnout, že měla pravdu. Svět Vám zkrátka leží u nohou a vy máte pocit, že dokážete cokoliv. Že život je prostě skvělý... A tahle nálada mi pravděpodobně vydrží jen do doby, co zjistím, že jsem se nedostala na žádnou vysokou školu...

A když má tedy začít ten nový život, dávám si předsevzetí. Měla bych se naučit dotahovat věci do konce, protože to množství rozepsaných článků, povídek a dokonce i rýmů v mém PC už nezná hranic!