Červenec 2012

Den blbec

10. července 2012 v 23:26 | Terez © 2012 |  Faceblog...aneb co se nevejde do statusu
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, a tak je neustále třeba hledat na sebezpackanějším dnu něco pozitivního. Takže i když jsem se poslední dny cítila pod psa, stačila jen chvilka optimismu a já se rozhodla dívat se na všechno trochu z jiného úhlu.
Zřejmě, abych byla za svou triumfálně dobrou náladu po zásluze potrestána, následoval den směle aspirující na jeden z nejhorších dosavadního života. Začalo to nevinně, místo obvyklého proflákaného dopoledne jsem měla v plánu zajít k babičce a obšťastnit ji alespoň několika desítkami minut mé přítomnosti. Co čert nechtěl? Když jsem si oblékala ponožku, zavrávorala jsem a... najednou se to stalo. Roztrhla jsem si sluchátka. Ne jen tak obyčejná sluchátka, ale moje nejoblíbenější, dokonalé, zářivě zelené skullcandy, které jsem dostala jako dárek ani ne před dvěma měsíci, navíc od člověka, na kterém mi nemálo záleží. Zatemněno před očima, seděla jsem na posteli a nevěřila vlastním očím. Setina vteřiny, která už nejde vzít zpátky... Marně jsem se snažila navrátit svou náladu, sklesle jsem si oblékla i druhou ponožku a šla si odtrpět tu návštěvu babičky. Velmi unáhleně jsem ten den už dopoledne označila za celkově špatný, za což se mi karma rozhodla pomstít. Někdy po poledni jsem zjistila, že to ne že by mě nikdo neměl rád, ale že sms mi nechodí proto, že se tak můj telefon zkrátka rozhodl. Teprve po násilném několikanásobném restartování se uráčil doručit mi zprávy z časného rána. Na tréninku jsem si snad jako zázrakem neublížila, ale ani tak jsem neodcházela potěšena. Dozvěděla jsem se tam totiž, že v tréninkovém programu na tento týden byla tisková chyba a v sobotu ráno samozřejmě trénink je. Navíc jako bonus v neděli v osm zápas. Což ve výsledku znamená, že obě akce několik týdnů předem plánované musím zrušit, abych byla dostatečně "fresh" na vybíhání letenských schodů. V záchvatu zoufalství jsem na nádraží před odjezdem domů prohlásila, že už by mi chybělo jen to, aby vlak někde vykolejil. To se sice nestalo, ale dvaceti minutocé zpoždění ve výsledku asi nikoho nepřekvapí. Hlavně, že jsem nakonec bezpečně přistála ve své posteli.
Vysílena tímto celodenním utrpením jsem e rozhodla, že druhý den si vše vynahradím, využiju toho, že moje první povinnost začíná až ve čtyři a nevylezu z postele dřív než v poledne. Přestože jsem se vzbudila asi v půl desáté, se zataženými roletami jsem hodlala dostát svému slibu z pod peřiny nevystrčila ani palec u nohy. Nevím, že jsem se za ty roky ještě nepoučila, že ve chvílích, jako byla tato, není radno zvedat telefon, na kterém zběsile bliká: Babička!. Nechápu, jak se to stalo, ale než jsem se nadála, stála jsem u ní na zahradě, trávu až za ušima, ruce spálené od motoru sekačky, který jsem se pro pobavení přihlížejících Ukrajinců, kteří babičce dělají fasádu, snažila "opravit". Smrděla jsem benzínem, potila se jako vrata od chlíva a supěla, že takhle jsem si teda pomaturitní prázdniny nepředstavovala. Moje stížnosti babička prozíravě umlčela dobrým obědem a já se nakonec unavená, vykoupaná a překvapivě i spokojená válela u bazénu s tím, že se "alespoň" o jeden odstín opálím...
"Jo, hlavní je na všem hledat to pozitivní..." říkám si teď s lehkou ironií ve vnitřním hlase, když si s bolestivou grimasou v koupelně mažu spálená ramena...