Faceblog...aneb co se nevejde do statusu

Sbohem...

17. září 2012 v 13:45 | Terez © 2012

Vítej, splitter!

Včera navštívilo Váš blog 0 lidí.

Tak já myslím, že je nejvyšší čas to tady odškrtnout. 
Jedna etapa mýho života je za mnou a nemá cenu uměle udržovat při vědomí vzpomínku na ní... 
Nedělám si iluze, že by někdo odteď oplakával absenci mých naprosto nepravidelných, 
nesmyslných a zbytečných příspěvků. Ale ani to mě rozhodně nedonutí s veřejným
zapisováním všednodenních postřehů přestat.
Jednak teď většinu své energie věnuji www.mujgolf.blogspot.com a jednak je potřeba 
přestat se dětinsky věnovat deníčku a začít psát Deník vysokoškolačky.
Věřím tomu, že kdo si mě bude chtít najít, ten si mě najde, až se teď možná budu chvíli 
tvářit anonymně... Mějte se tak,jak uznáte za vhodné.

Den blbec

10. července 2012 v 23:26 | Terez © 2012
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, a tak je neustále třeba hledat na sebezpackanějším dnu něco pozitivního. Takže i když jsem se poslední dny cítila pod psa, stačila jen chvilka optimismu a já se rozhodla dívat se na všechno trochu z jiného úhlu.
Zřejmě, abych byla za svou triumfálně dobrou náladu po zásluze potrestána, následoval den směle aspirující na jeden z nejhorších dosavadního života. Začalo to nevinně, místo obvyklého proflákaného dopoledne jsem měla v plánu zajít k babičce a obšťastnit ji alespoň několika desítkami minut mé přítomnosti. Co čert nechtěl? Když jsem si oblékala ponožku, zavrávorala jsem a... najednou se to stalo. Roztrhla jsem si sluchátka. Ne jen tak obyčejná sluchátka, ale moje nejoblíbenější, dokonalé, zářivě zelené skullcandy, které jsem dostala jako dárek ani ne před dvěma měsíci, navíc od člověka, na kterém mi nemálo záleží. Zatemněno před očima, seděla jsem na posteli a nevěřila vlastním očím. Setina vteřiny, která už nejde vzít zpátky... Marně jsem se snažila navrátit svou náladu, sklesle jsem si oblékla i druhou ponožku a šla si odtrpět tu návštěvu babičky. Velmi unáhleně jsem ten den už dopoledne označila za celkově špatný, za což se mi karma rozhodla pomstít. Někdy po poledni jsem zjistila, že to ne že by mě nikdo neměl rád, ale že sms mi nechodí proto, že se tak můj telefon zkrátka rozhodl. Teprve po násilném několikanásobném restartování se uráčil doručit mi zprávy z časného rána. Na tréninku jsem si snad jako zázrakem neublížila, ale ani tak jsem neodcházela potěšena. Dozvěděla jsem se tam totiž, že v tréninkovém programu na tento týden byla tisková chyba a v sobotu ráno samozřejmě trénink je. Navíc jako bonus v neděli v osm zápas. Což ve výsledku znamená, že obě akce několik týdnů předem plánované musím zrušit, abych byla dostatečně "fresh" na vybíhání letenských schodů. V záchvatu zoufalství jsem na nádraží před odjezdem domů prohlásila, že už by mi chybělo jen to, aby vlak někde vykolejil. To se sice nestalo, ale dvaceti minutocé zpoždění ve výsledku asi nikoho nepřekvapí. Hlavně, že jsem nakonec bezpečně přistála ve své posteli.
Vysílena tímto celodenním utrpením jsem e rozhodla, že druhý den si vše vynahradím, využiju toho, že moje první povinnost začíná až ve čtyři a nevylezu z postele dřív než v poledne. Přestože jsem se vzbudila asi v půl desáté, se zataženými roletami jsem hodlala dostát svému slibu z pod peřiny nevystrčila ani palec u nohy. Nevím, že jsem se za ty roky ještě nepoučila, že ve chvílích, jako byla tato, není radno zvedat telefon, na kterém zběsile bliká: Babička!. Nechápu, jak se to stalo, ale než jsem se nadála, stála jsem u ní na zahradě, trávu až za ušima, ruce spálené od motoru sekačky, který jsem se pro pobavení přihlížejících Ukrajinců, kteří babičce dělají fasádu, snažila "opravit". Smrděla jsem benzínem, potila se jako vrata od chlíva a supěla, že takhle jsem si teda pomaturitní prázdniny nepředstavovala. Moje stížnosti babička prozíravě umlčela dobrým obědem a já se nakonec unavená, vykoupaná a překvapivě i spokojená válela u bazénu s tím, že se "alespoň" o jeden odstín opálím...
"Jo, hlavní je na všem hledat to pozitivní..." říkám si teď s lehkou ironií ve vnitřním hlase, když si s bolestivou grimasou v koupelně mažu spálená ramena...

Pět minut bláznem

13. června 2012 v 22:36 | Terez © 2012
"Vyšla jsem z důležitě vypadající budovy ven na rušnou ulici, zrovna když kolem projížděla tramvaj. Bylo to číslo sedmnáct, a přestože jsem nevěděla, jestli jede tam, kam jsem potřebovala, nastoupila jsem, na tváři stále stejný, na mně ne příliš často viděný, spokojený výraz. Skoro bych se nepoznala. Většinu času bývám viděna nervózní, zamračená, ve stresu. Sestra si ze mě kvůli tomu dělá srandu, kvůli mojí dochvilnosti, která mě pak nutí čekat půl hodiny před třídou, než se vůbec otevře. Obyčejně musím neustále něco dělat, ideálně s někým. Jestli něco nemám ráda, je to samota. Ale dnes se mi zdálo, že je něco jinak.
Budovou, od které se tramvaj pomalu vzdalovala a ze které jsem před chvílí tak mimochodem vyšla, jako bych to dělala denně, byla Fakulta sociálních věd. Pokusila jsem se tam složit přijímací zkoušky na obor žurnalistiky. Hned na další zastávce jsem zase vystoupila, pevně rozhodnutá využít tohohle svého mimořádného rozpoložení mysli jsem vyrazila neznámo kam a neznámo proč.
No, neznámo... Směrem k Vltavě, všem těm trapným památkám a otravným turistům, na tom nechutném sluníčku, které ze srdce nesnáším.
Sedím teď na schodech ve stínu jakéhosi památníku a cítím … spokojenost. A štěstí. Ničím nepodložené, čisté, momentální štěstí. Od maturity s vyznamenáním mě dělil jediný správně vyřešený příklad z matiky, mám na kontě dvoje zpackané přijímačky, nohy mě z tréninku bolí tak, že mám problémy sednout si na záchod, a nemám nikoho, komu bych mohla napsat: "Zlato, chybíš mi..." Mám vůbec nárok být jen tak šťastná?
Ve slunečních brýlích jasně modré barvy, si připadám tak nějak oddělená od okolního světa. Jako bych tam pro ostatní nebyla. Tolikrát jsem slýchala vyzdvihovat i zatracovat anonymitu, která ve větších městech panuje, ale momentálně se jí teď osobně bavím. Hlavou se mi střídají nápady jako jít k nedaleko zaparkovanému autu s potiskem České televize a zeptat se, kdo je jejich ředitelem, což byla jedna z otázek dnešního přijímacího testu. Testu, jehož časový limit se mimochodem teprve teď blíží ke konci, přestože já mám v sobě už jedno kafe a jsem minimálně o jeden kilometr a jeden papír A4 dál. Zvažuji, že bych se přidala k jedné z mnoha turistických skupin vedených průvodcem, abych se taky něco dozvěděla. Místo toho mi píše kamarád z dětství, jestli nezajdeme na oběd... Inu, tahle nálada bude sice muset počkat, ale jak tak jdu přes Vltavu a sleduju v dálce Prahu, jsem si jistá, že ta lepší část mého života teprve začíná a času na to bude dost..."

Jedna, pro můj život hodně důležitá, osoba mě předem upozorňovala na pocit, který budu mít po odmaturování. Věřila jsem jí už od první vteřiny, ale takhle zpětně stejně musím vyzdvihnout, že měla pravdu. Svět Vám zkrátka leží u nohou a vy máte pocit, že dokážete cokoliv. Že život je prostě skvělý... A tahle nálada mi pravděpodobně vydrží jen do doby, co zjistím, že jsem se nedostala na žádnou vysokou školu...

A když má tedy začít ten nový život, dávám si předsevzetí. Měla bych se naučit dotahovat věci do konce, protože to množství rozepsaných článků, povídek a dokonce i rýmů v mém PC už nezná hranic!

PMS a já

28. dubna 2012 v 19:31 | Terez © 2012
Otupělá teplem, tmou a učením vylézám ze své nory (rozuměj pokoje zabedněného tak, aby se tam dostalo co nejméně hřejivých slunečních paprsků), abych nachytala alespoň trochu čerstvého vzduchu, vyprázdnila močový měchýř a dala do žaludku něco smysluplného. Napadlo mě, jestli jsem nepřekonala nějaký světový rekord tím, jak rychle jsem do sebe před chvílí naházela celou krabici Toffifee, a moje diagnóza nejspíš zní: PMS. PředMaturitní Stres.

Procitnutí. Nic víc. A jedeme dál.

22. března 2012 v 22:27 | Terez © 2012
Někdy mě udivuje, jak málo znám sama sebe. Zajímalo by mě, co jsem si myslela, co jsem si nalhávala...

Pro lepší jitra

9. března 2012 v 9:38 | Terez © 2012
Přede mnou krásných 9 dní volna, a i když jej nevyužiju nejspíš k takovému odpočinku, jako předchozí roky, pořád mám v podstatě dobrou náladu. Poznamenána jerním počasím... zaznamenávám své premisy...

Lenivý boj s blátivými mlýny

24. února 2012 v 22:08 | Terez © 2012
Dlouhou dobu jsem se snažila přijít s nějakým aktualizačním vyjádřením. Paní učitelka na češtinu na něm vždy trvala a tvrdila, že to sloh obohacuje a dodává mu tu pravou šťávu. Marně se snažící přijít s nějakým přirovnáním, které by dostatečně charakterizovalo mé momentální rozpoložení mysli... Vzpomínám si na to, jak jsem prohlásila, že můj život je jako ty špinavé boty.
Už asi měsíc se chystám, že si je vyčistím, ale ještě jsem to neudělala. Proč taky? V tomhle počasí by to byl boj s blátivými mlýny, když každý den mě od domova ke škole čekají minimálně 4 trávníky...

Peklo je, když...

30. ledna 2012 v 21:30 | Terez © 2012
Řekla jsem si, že když bylo dneska tak krásně, tak bych mohla zkusit psát básně. Vlastně... dneska mrzlo, kdybych šla do školy pěšky, bylo by to zlo skoro jak loni ty běžky. HA! To se skoro rýmovalo, ne? To se mi to včera sprchovalo, když jsem si u toho rapovala. Slyšet to, zatleská mi ve stoje celá hala. JENŽE pak si máma přišla stěžovat, že když mě namalovala, cítila jsem se v tom jak transka. Div mě za to nenechala vystěhovat, že prej: "Co jsem si to namlouvala?" řvala, zatímco mně po hlavě přilítla týden stará VANSka. Nebyla zrovna levná, přestože cena pevná zas tak pevná nebyla, když jsem na ty Vietnamce vybalila, jestli mají povolení. Byli sice hladce oholení, ale jejich reakce a sleva, která najednou nabídnuta mi byla, veškeré mé rozhořčení smyla a já odcházela spokojena …
A to je teprv perex, to nejhorší teprve přijde...

Půlnoční

26. ledna 2012 v 0:07 | Terez © 2012
Depka je insirující. Byla by, kdybych byla třeba rapper. Napsala bych nějakej hodně dojemnej song a vydělala bych na tom miliony.

Nic než dobrej den!

13. prosince 2011 v 23:10 | Terez © 2011
Upřímně, když už nic, životě mě naučil jedno pravidlo. Jak se říká, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Já jsem vypozorovala, že hůř je vždycky ve chvíli, kdy si zkrátka stěžujete nahlas.

Haters gonna hate, aneb Nikdy neříkej nikdy

3. prosince 2011 v 22:19 | Terez © 2011
Nechápu, že už je zase prosinec. Ač na svou dobu nezvykle teplo, venku už je v určitou dobu a za příznivých větrnostních podmínek cítit přesně ten nejlepší ledový vítr s příchutí sněhu, hor a především snowboardu. Počasí je sice vážně dost ohraný a trapný téma, jak začít konverzaci, já se ale chtěla dostat k tomu, že si dávám předsevzetí! Letos si prostě na to prkno vyrazim! Aspoň na jeden den! Do háje s maturitou!

Ženy české i jiné (aneb možná z toho později udělám rubriku)

23. listopadu 2011 v 9:38 | Terez © 2011
Co se týče posuzování lidí, bývám velmi kritická a leckdo by si mohl říct, že lidi nemám ráda. Vážně nejspíš nemám, především pak ty divné, ty, kteří divně vypadají a divně se chovají, ty s nevkusným oblečením, extravagantním výrazem ve tváři a dalšími prvky, které upoutají pozornost především v negativním smyslu slova.

Pondělní zápas o přežití

24. října 2011 v 21:26 | Terez © 2011
Dnes jsem učinila ohromný objev. Další...

Pořád se něco děje!

1. září 2011 v 15:17 | Terez © 2011
Omluvte lehké zpoždění, doba uplynulá od dne tvorby do dne vydání je menší než týden ;)

Že prý: "Když se nic neděje, napište si to do deníku, a ono to nakonec bude vypadat, jako že se něco vlastně děje" přečetla jsem si v jednom povedném fejetonu v pravidelné rubrice pondělního Ona Dnes.

Born this way, baby

2. června 2011 v 18:00 | Terez © 2011
Born this way baby.
Přišla jsem na to, co jsem. Facebook addict. Deal with it.

Běh o kejhák

19. května 2011 v 21:01 | Terez © 2011
Šla jsem na záchod, ne snad pro to, že by se mi chtělo, jako spíš pro to, že jsem neměla nic jiného na práci. Není ale toaletní papír. Nikdy jsem nepochopila, co je tak složitého na tom, zajistit jeho dostatečnou zásobu. Naštvaně jsem opustila toalety a po cestě jsem se zastavila u automatu na kafe. "Chtělo se mi na záchod, ale nebyl tam toaleťák, tak jsem šla na kafe" Moje myšlenkové pochody jsou občas (?) trochu k smíchu.

Poděkování

18. května 2011 v 10:14 | Terez © 2011
A ještě něco jsem chtěla říct... Protože jsem zjistila, že Přátelé jsou v podstatě ti, co vám nejvíce ublíží. Protože to oni dokáží říct pravdu do očí, což za předpokladu, že ta pravda není zrovna přívětivá, příjemné není... Já v tom případě přátele mám. Ty, kteří nad mými chybami nemávnou rukou. Protože kdyby to udělali, tak si vůbec nic neuvědomím...

Děkuju

Exkluzivně! Pekelná pravda!

9. dubna 2011 v 13:58 | Terez © 2011
Bylo nebylo, před mnoha, mnoha a ještě jednou mnoha lety ... no co si budeme nalhávat, vypadalo to tu skoro jako dnes. Abych byla přesnější, byla to doba, kdy můj praprapraprapraprapradědeček čůral do plenek. Tahle ta generace našich prapraprapraprapraprarodičů, ta byla tak moc zlobivá, že se s tim muselo něc dělat. Mlátit to klackem hlava nehlava, to nešlo, protože v tu dobu už existovaly organizace na ochranu dětských práv, a tak si rodiče našich prapraprapraprapraprarodičů museli najít jiný způsob, jak donutit své ratolesti k poslušnosti. Jednoho krásného deštivého dne sešli všichni tátové a celé odpoledne se v jeskyni dohadovali (podle některých zdrojů právě tato sešlost byla inspirací pro vznik dnešního parlamentu), jak že budou danou situaci řešit.
Aby měli čím donutit děti k poslušnosti, vymysleli si Peklo. Místo, kam je odnese zlý čert, pokud budou zlobit. No a protože děti neměli tetičku Wiki ani strýčka Gůgla, neměli nejmenší tušení, že je to prachsprostá lež.
Od té doby se každý rok na začátku prosincě tátové převlíkají za čerty a Mikuláše, doma to před manželkou svedou na obnovování věrohodnosti existence pekla, přestože všichni ví, že se jdou prostě jen zbořit s partou přátel a zavzpomínat na dětská léta.

Děti, nevěřte tomu. Pokud vám táta vyhrožuje peklem, je to jenom známka jeho zastydlý puberty...

Paranormální (vý)jevy gympláka

10. ledna 2011 v 20:56 | Terez © 2011
"Nojo, gymplák!!!" …téhle "urážce" z úst studentů jiných škol než gymnázií se asi alespoň jednou nevyhnul nikdo z NÁS. Ačkoliv jsem se tomuto označení, pod kterým se skrývalo především bytí šprtem, horlivě bránila, poslední dobou společnými silami ve třídě zjišťujeme, že je to (bohužel či bohudík) pravda. Rozhodně si nemyslím, že moji spolužáci jsou klony Hermiony, netrávíme (až na výjimky) celé víkendy biflováním, nejsme premianti a ani z nás na první pohled nevyzařuje nadměrná inteligence. Určitý rozdíl tu ale asi přece jen bude.

Stejně jako pokaždé, jednou za 14 dní

26. listopadu 2010 v 21:23 | Terez © 2010
Už je tady zase. Ten pocit, který mám tak ráda… Je sice pátek a hrajeme až v neděli, ale to nevadí. Na víkend nemám jiný plány, a tak už vlastně nemám na co jiného se těšit, už mě nic jiného nečeká, nic už mě od toho nedělí. Turnaj, respektive další hrací den sezóny, je už v podstatě za pár desítek hodin. Florbal hraju už víc než 5 let a moje nervozita ze zápasů už není, co bývala (naštěstí =D), ale přesně tenhle pocit mi připomíná ty staré dobré časy. To očekávání, těšení se. Byla jsem schopná trávit hodiny jen přípravou na zápas. Sedla jsem si do pokoje, zavřela se tam, pustila hudbu, začala vyklízet vak na věci, připravovat dres nebo třeba mýt boty, zkrátka cokoliv, co by mi zkrátilo čekání na kýžený okamžik.
 
 

Reklama